Ucitelem lyzovani v Japonsku

Psal se rok 1998, v Naganu vrcholi pripravy na olympiadu a tak nejsem jedina z Cechu, kdo bali na svou prvni cestu do zemne vychazejiciho slunce.
Mam jen trochu jiny cil, podilet se na tzv. German-Japanese Good-will tour, vymenna akce lyzarskych instruktoru z Evropy a Japonska.
Jelikoz je v Japonsku dodnes velice uznavana a cenena puvodni Rakouska lyzarska skola jsou evropsti ucitele lyzovani velmi zadani.
Uz tedy dele nez 20 let letaji pravidelne instruktori prevazne z nemecko-rakouskych lyzarskych skol jako uznavani odbornici na vyuku lyzovani do Japonska.
Za jednu sezonu se v malebnem lyzarskem stredisku, Hachi Kogen, pobliz Osaky sejde az na 500 instruktoru z celeho sveta. Japonci, Kanadani, New Zealand, Nemecti instruktori a dalsi. Kazdy z nich ma napilno, neb denne prijizdi do strediska tisice deti ze zakladnich a strednich skol z prilehlych metropoli.

....a tak to dobrodruzstvi zacalo.

Po dlouhem letu a ceste do lyzarskeho strediska nas ubytovali v ubykaci dle japonskeho zpusobu, rozdelene na divky a chlapce, do mistnosti s temer papirovymi zdmi.
Spi se tradicne na zemi, na rohozich z bambusu tzv. Tatami. Skrinky, nebo jiny nabytek v mistnosti nejsou, jen vprostred se vyjima maly nizky stolecek, pres ktery je pretazena deka namisto ubrusu, z pod te deky vychazi krasne teplo od topeni pripevneneho zespoda stolku.
Je nam fajn, venku je tma, zuri snehova vichrice, a tak usedame s ostatnimi spolubydlicimi k vyhratemu stolecku zvanem kodazu. Nikomu se nechce spat, vzdyt doma je ted prave poledne. Pri sklence sake se lehce seznamujeme s japonskymi teamem, a po kratkem seznamovani preci jen zmozeni po dlouhe ceste ulehame k spanku na tatami.
Druhy den je po vichrici, nafasovali jsme uplne nove krasne mundury firmy Descente a dychtive se zeneme do prace, do naseho prvniho lyzarskeho kursu ze studenty stredni skoly v Osace.
Vychazime z hotelu perfektne pripraveni, nervozita stoupa, jake to asi bude a jak se detem zalibi ma vyuka? Velke je vsak prekvapeni, kdyz na Vas venku ceka vzorne serazena asi petistovka deti v pravidelnych zastupech, zu rozdelena do druzstev a temer v pozoru jako vojaci. Musime se nejdrive zucastnit velmi dlouhe uvitaci ceremonie a vyslechnout si rec pana reditele, hoteloveho managera a ucitelu kteri cosi hlasaji do amplionu o odhodlanosti a dulezitosti sportu dodavaji tak detem odvahy, nebot zucastnit se musi kazdy. Stale se uklani a tak se uklanime take. Casto tleskaji tak tleskame take.

Vsichni deti jsou jeden jako druhy, maji stejnou barvu obleceni, cele vyzbroje a pri prvnim pohledu mi pripadaji snad stejne i ty obliceje. Jsme zmateni, proboha jak si tu svou skupinu poznam? Ulevilo se nam, kdyz detem byla pridelena startovni cisla. Do ruky mi byl zu brzy rano pridelen listek v japonstine, pry to jsou jmena zaku z me skupiny..
Netroufam se ptat jak se to cte, ci jestli ten listek nedrzim nahodou vzhuru nohama, mam cisla 387 az 399, O.K., to snad zvladnem. Uvidim, zkusim to nejdrive s Anglictinou a pak si jmena napisu po svem.

Trochu udivene na mne pohlizeji, asi tu modrooke bloncky nejsou na dennim poradku, chapu to. Snazim se je ziskat nejakym vtipem. Smejou se vsemu, co delate, nechci ani vedet, co si o nas cizincich, tzv. Gaijin, nekdy mysli.
S Anglictinou jsem pohorela jsem hned u prvni vety, deti se sice uz roky uci anglicky, ale vubec mi nerozumi. Jedine co umi je rostacky se posklebovat a volat: ?how are you?, nebo ?I love you?. No super. Pry zvladaji cizi jazyky prevazne jen pasivne a hlavne pismem. To mi tady asi moc nepomuze. Jeste ze jsem se predem naucila nejake ty fraze! Nejlepsi fraze je ?co to mate? to znamena japonsky pockej!
Kdyz jsem na detech vyloudila jmena, a zkontrolovala zda maji preskace spravne obute, pletou si casto levou za pravou, zacali jsme s vyukou. Je to jednoduche, jsou poslusni, staci rict jen jednou: ?prosim, postavte se do rady?, a uz predem urceny zak, vedouci skupiny, zaveli a vse jede jak na dratku.
Je dulezite si zapamatovat jmeno zaka, ktery ma ridici funkci, tzv. Iciban, je to vase prava ruka. Vzdy a vsude. Nekdy sice nejsou tito icibanove vubec sportovne zalozeni ale pri pokusu urcit nekoho jineho na tento post, by jste uplne rozhazeli hirearchii skupiny a vyuka by byla temer nemozna. Zaci jsou moc fajn, velice motivovani a hodne si pomahaji navzajem. Pro nas, tak trochu nezvykle, ac krasne, je i to, ze nerozdeluji ani nijak nevyclenuji postizene deti ze skupin. Kdyz se nekde vedle Vas treba jen poklouzava handicapovane dite, je to nejen pro nej, ale pro vsechny ohromny zazitek a spolecna radost i ze sebemensiho uspechu. Mam za tech 9 let spoustu krasnych az dojemnych zazitku, ackoliv si mnohdy slovne nerozumime, staci jen radostny vyraz ve tvari, rozzarene tmave hnede oci a usmev, ktery je tou nejhezci odmenou kazdeho instruktora.
Mluvime na deti anglicky, maji tedy vyuku na lyzich hned spojenou s kursem anglictiny. Jinak staci proste napodobovat. Opakuji vse, co jim predvadite a to muze byt nekdy i zradne. Jednou jsem mela skupinu asi 15-ti deti, nasazovali si velmi ztezka lyze, protoze huste snezilo a snih byl mokry a lepkavy. Trvalo mi to hodne dlouho, nez se mi podarilo hulkou oklepat kazdou botu a pomoci jim do vazani. Asi po dvaceti minutach kdyz jsme stali pripraveni ja celkem spocena chteli jsme konecne vyrazit k vleku, kdyz v tom jsem si vsimla ze ten posledni na konci rady asi vypadl z vazani. V duchu jsem si rekla, neva, rychle mu pomuzu, hlavne at zu vyrazime. Rozepla jsem si lyze, sklanim se mu pomoci a ... v tom se za mnou asi 30krat ozvalo zacvakani vazani : Cvak, cvak, deti zkratka vzorne zopakovali to co ja a vyskakali z lyzi. Mohli jsme zacit znovu.
Stejne vsechny zaky obdivuji, jak se za kazde situace, pocasi a podminek doslova bojuji a nevzdavaji se za zadnou cenu. Jsou to mali bojovnicci. Japonsko je proslaveno svym nestalym pocasim. Co pred chvili vypadalo jako krasny slunecny den se v mziku premeni v dest nebo snehovou vichrici. Deti jsou od svych ucitelu mne az zahadnym zpusobem motivovani a zucastnuji se kurzu opravdu za kazdeho pocasi. V lednu je casto osklive studene pocasi, radi tam i takove vichrice, ze nedohlednete na konec sve skupinky. Orientujeme se podle zvuku, piskam na pistalku, nebo se spolecne pridrzujeme jednoho provazu, abychom se navzajem neztratily. Zazili jsme vanice, ze nam to sfukovalo deti ze svahu, a vypadl-li nekdo z vazani, tak lyze uletela jako nejaky kus hadru. Zu ji ani nemuzete hledat.
Pak se prelomi polovina unora a vy nevite co na sebe,chvili je teplo, pak zima, nakonec prijde brezen a vedra se stridajici s destovymi prehankami. V breznu byva v japonskych horach az 15 stupnu tepla, mesta jsou malokdy jeste bila.
Stejne je to fantasticka zkusenost, vyucovat na zasnezenem ryzovem poli, nebo fotbalovem hristi, nebo sjizdet s detmi v pluhu 3 kilometrovou cestou lesem ve vzorne vyrovnanych radach za sebou! Vrcholem kursu byva tzv. ?Beginner way?, zacatecnicka trikilometrova cesta, klikatici se lesem dolu do udoli. Na vjezdu se tlaci desitky skupin s detmi cekajici na povel ?Lets go?!(od predem k tomu urcenych instruktoru ze Skipatrol). Vytvori se tak dlouhatansky lidsky had, nekdy dva, az tri vedle sebe, vzdyt vsichni chteji jet a casu je malo! Perfektni je organizace od tzv. Patrol instruktoru, Ti vse koriguji a usmernuji tak, ze hlidkuji a pomahaji na kritickych mistech. V zatackach zvedaji spadle deti, nasazuji jim ztracene lyze a spousti je zpet do rady, kde je opet pohlti ten dlouhatansky had. I pres hlemyzdi tempo se pokazde obavam, aby nikdo neupadl, nebo nesjel z cesty. Karambolaze to jsou nevidane! Detem se to ale libi a tak sjizdi v pluhu namackani za sebou za hlasiteho pokrikovani a smichu. Jsem rada, kdyz zavcas dorazime sedackovou lanovkou zpet k hotelu.
Lanovky tu nemaji zadnou bezpecnostni pojistku(Bügel), takze deti pisti a krici strachy nad korunami stromu a krecovite se drzi sedatek. Pak se loucime pisnickou, nebo pokrikem, nechybi fotografovani a slib na brzke shledani.
Prala bych Vam videt denni rozvrh deti at zu ve skole, nebo zde na kurzu lyzovani. Vse je presne naplanovane od budicku je kazda minuta nacasovana a take my jsme dulezitym clankem jejich celodenniho rezimu. Presnost je dulezitym faktorem v zivote Japonce, ani se jim nedivim, v tom shonu, rychlosti, a zalidnenosti by to asi jinak nez organizovane neslo.
Podrizujeme se i my ruznym zvykum: nesmrkame na verejnosti, neukazujeme prstem, prezouvame se pred (a po) toaletou do pantofli, se sprchujeme se v sede, rikame ?hai?, ano, i kdyz myslime ne, nenadavame a jsme takovi ohleduplnejsi vuci sobe i ostatnim. Hulkami Vas nauci jist sam hlad, no a ryze s polevkou ci rybkou zu k snidani se casem zarucene stane i vasim oblibenym jidlem.
Na konci sezony zbyva cas se podivat za krasami a kulturou Japonska a tak kazdy kdo ma cas jesste vyrazi na cestu sinkansenem na vzdalena mista, a ostrovy.
Pokud Vas me vypraveni zaujalo a jako kvalifikovany instruktor lyzovani by jste chteli zkusit jake to je, ucit v zemi vychazejiciho slunce, pak se obratte primo na pana Kilgera,ktery je kazdorocnim organizatorem a dusi cele akce s nazvem Good will tour Japan. Emailova adresa pana Ludwiga Kilgera, vysoce kvalifikovaneho instruktora lyzovani, je: luggi.kilger@t-online.de
Popripade napiste mne, na Emailovou Adresu: Sylvia@post.cz.
Tak zatim,
autor:Sajonara Sylva